Myslím, že mně by nikdo neměl nic svěřovat. Stydím se, opravdu!

Nedokážu se postarat ani o sebe. Měla by to vědět, neměla mi nic dávat...

Jsem dívka s duší dítěte. Ani si sama neumím udělat pořádný oběd, nevyjdu na ulici bez pomocné ruky mého druhého já, nedokážu sama nic. Snad si jen zavážu tkaničky a uvařím čaj, možná přečtu knížku a tím to končí.

Vyvíjím se pomalu. Pila jsem z flašky pro batolata do svých šesti let, to také o něčem vypovídá...

Přesto se chci o něco starat. Jako každé druhé dítě vyžadující si štěňátko. Pořád, jakobych se snad nedokázala nikdy poučit. To lidem skutečně nejde, že? Poučit se ze svých chyb. Děláme je stále dokola...

Jsem opravdu mírumilovný člověk plný lásky a něhy a potřebuji to někam ventilovat.

Mít něco, co na mně bude závislé, co se beze mě nedožije dalších dnů... Jak morbidní, již samo o sobě. Ale o to pak dvojnásob, když to nakonec stejně nepřežije. Třebaže v mých rukách! Cítím se mizerně, je mi líto, že se nedokážu postarat o žádné zvíře, ani o květinu. Uschl mi keř a další dvě kytky zemřely...

Říká mi, že je to tím, že tu usedá spoustu prachu, předěláváme přece jen byt... Možná. Ale je to moje chyba. Měla jsem jim přece postavit bungr nebo něco. Ne že bych snad zapomínala se o to starat, ne že bych se o to snad nestarala, ne že by mě to dokonce ani nebavilo se o to starat... Jsem jednoduše naprosto neschopná, co na to říct. O_o

A přitom tolik miluji přírodu a vše co je s ní spjaté!

Vždycky jsem tolik obdivovala všechny ty malé zahrádky za rodinnými domy. Tuším, že babí s dědou stále ještě jednu mají, dlouho jsem tam nebyla. Kromě jiného na ní vždycky pěstovali krásné velké maliny. Snad proto se mi staly tím nejoblíbenějším ovocem, zážitky z děství... ráda jsem tam jezdila. :-) A jak na těch zahrádkách lidé pilně pracují i přesto, že je v noci skřítci stejně nakonec okradou o zlomek jejich úrody, to je také hodné obdivu... I když.

Bláhové. Nikdo mi nevěří. Skřítci. Existují. Vážně. O_o Ukradli nám talíře a hrníčky se skleničkami. A kradou ponožky. Ne jenom jednu, obě. Hlavně ty barevné. A nesmějte se, viděla jsem je!...

Konečně se zde objevila jistá možnost, že by se mi mé sny mohly splnit. Samozřejmě, chci jít na vysokou. Můžete hádat třikrát. Cirkusácká? Ne. Psychologie? Ne. To už bych spíš měla být objektem, který tamější studenti zkoumají, než studentem samotným. OBCHODNÍ? Vzhledem k mému nynějšímu učilišti by se to dalo očekávat. Ale ne. Copak mě vůbec neznáte? Link.

Samozřejmě.

Nelíbí se mi slovo spisovatelka, příliš ošklivé a neuspokojivé, nenaplňující mé potřeby upozorňovat na genialitu a úžasnost mé osoby. Když už tak spisovatel, bez otravného ka na konci. Písař. Ten co příběhy přenáší v kapse. Jsem romantická? Achich jo, to už o sobě nějakou tu dobu vím a ačkoliv mě to nutí zoufalstvím mlátit hlavou o květináč... jsem to já, smiřte se s tím. Ostatně kdyby vám to vadilo, nemohli byste tu přece ani být, jsem celá prolezlá romantikou! :-) A mé povídky jakbysmet. Třebaže Řekni proč jsem začala sepisovat jako něco tragického... i milostné příběhy můžou být tragické, stejně tak láska. Velká a tragická jako umělecká díla. ;-) (Má malá asociace citátu Karla Čapka na štěstí, žhem.) A navíc spisovatelky bývají ošklivé. Staré šedesátileté dámy, které mají šarm a něhu, co by se za nehet malíčku vešlo. Většinou jsou bezdětné a jsou z nich cítit kočky nebo hlína. Píšou ženské romány a pro všechny jsou hrozně sofistikované a vzdělané, určitě někdě učí Literaturu a Český jazyk... Nejsem spisovatelka. To slovo je strašně malé a nedává prostor k růstu, vnitřnímu rozvoji duše. Jsem Spisovatel, s velkým krásným syčivým es na začátku, s důrazným El na konci. Ten co se pořád mění. Ten co za deset let bude lepší než nyní. A za dalších třicet ještě lepší.

Přemýšlela jsem, jestli kdyby mi někdo nabídl miliony za to, že už nikdy nebudu moct psát, jestli bych to přijala. Vlastně jsem ani nepřemýšlela, jen jsem si tak tu otázku pomyslela. A sotva v mé mysli dozněl otazník, odpovědí byl prosycený vzduch i moje mysl... Ne. A tím vědomím, že raději budu navždy chudá a psát knihy do malého nakladatelství, než abych byla bohatá a třeba i slavná, a nenapsala přitom ani slovo z mých příběhů, se mi naplnilo tělo tak krásným pocitem, tak čirým a hřejivým, že jsem si řekla, že nic jiného než čistá láska to být nemůže. Jsem stvořena k psaní. A psaní bylo stvořeno pro mě, alespoň to mé. ;-) Neuvěřitelně mě to naplňuje.

Ale nic není zadarmo, samozřejmě. (V některých chvílích jsem přesvědčena, že i za lásku se musí platit, třebaže ne penězi. Ale pak mi pokaždé do života vstoupí jedna osoba, co tvrdí, že mě miluje, a nic za to na oplátku nechce. Možná je to ta opravdová láska, za kterou se nic dávat nemusí. Ostatně je to teď na mě, abych to zjistila, a pokusila se ji ve svých rukou udržet. Jen doufám, že není pozdě.) Život, který vám umožňuje psát, kdykoliv se vám zachce, stojí hodně peněz. Vysoká škola stojí hodně peněz... Být šťastný stojí moc práce, někdy ty hezké chvilky nestačí. Proto jsem ráda, že se do mého života právě otevřelo několik možností, že náhle to pomyslné světlo ozařující cestu se tu objevilo přede mnou, a všechno se náhle zdá snadné. Jak říkám. Stačí věřit a osud ty reflektory na správný chodník namíří sám.

A myslím si, že jestli se z toho začnu radovat již dnes a v tuhle chvíli, skutečně se to všechno splní. Kdyby člověk měl se smíchem čekat až na onu šťastnou chvíli, nikdy by se ani nemusel zasmát. Ten kluk je moje naděje, tak se ho nesmím tak lehce vzdát, musím mu víc projevovat lásku, zaslouží si to. <3 A koneckonců budu z toho mít užitek také já, zaplatí mi vysokou. :D