... ta nemocná. Včera jsem byla u doktorky. Řekla, že mám zavirovaný krk, mám zůstat celý týden doma, brát kapičky na rýmičku a kašlíček, a zakazála mi mluvit. Snad jako kdybych mluvit vůbec mohla. Já vážně nejsem příliš upovídaný člověk, to spíše prsty mám upsané a mysl zahlcenou myšlenkami. Hodně mluvím jen v opravdu dobré společnosti, a i tam, u mých nejlepších přátel, si myslí, že jsem zamlklá. Ale pokud-li vám tu běhají pod nosem dvě děti ďábelské a vy jim ani v záchvatu zuřivosti nemůžete dát mírumilovně najevo, že TOHLE se opravdu do pusinky nestrká nebo že se opravdu, ale opravdu nemačká tlačítko delete na tetiččiny dokumenty s povídkami, trochu vás to jednoduše rozhodí. Jedna věc je nemluvit, když nechcete, s tím se dá celkem žít a vlastně je to i poměrně jednoduché. Ale pokud si zrovna potřebujete zakňourat a brání vám v tom cista, mandle, hlasivky či to obyčejné zpropadané nachlazení... jdu si někam hrozitánsky a zoufale pištěti. Vnitřně! O_o

Nepočítám-li tuhle, vidím to ještě na takové čtyři kapitoly. Zvláštní, že? Překvapeni? Tak nějak si můžete zanadávat v komentářích, že to teda bylo o ničem, že tohle a támhle je ještě potřeba dořešit, a jak může býti konec, když jsme se ještě ani nedostali do půlky, tedy k žádnému pořádnému sexu přeci, a nemůžou to být jen čtyři kapitoly, protože to by celkem dalo dvacet osm a to je taková nevzhledná nekulatá číslice, chce to nejméně 483 či rovnou obrácených 999... jen pište, já to nějak poberu. ;D

A příjemné čtení přeji, není-li to po onom šokujícím prohlášení malinečko přidrzlé... :D

Přišlo to až nečekaně brzy. ;D Tady máte trochu Bennyho...

Bože, přijdu si jak čtrnáctiletý homosexuální chlapec. *_*

píseň: u.r.a. fever

umělec: the kills